Ruprno deník 2005

Dvojice Bifi a Ivo

Ruprno je závod smíšených párů, ve kterém se projedete 5 km na kánoi na přehradě ve vísce na samém úpatí Jizerských hor, poté osedláte své jízdní kolo a ujedete projížďkou po horách 54 km a pak nakonec 12,5 km relaxujete při běhu. Bližší podrobnosti o Ruprnu včetně výsledků, fotografií z minulých let a přihlášky naleznete na stránkách organizátora - skautského oddílu 22.

V noci jsem se moc nevyspal. Zaprvé docela trpím na záda a moje karimatka se hned proleží a zadruhé ležel hned vedle nějakej skautík, co chrápal skoro stejně hlasitě jako moje máma.

Ráno jsme vstali a jakožto členové třetí startovací vlny jsme se v 9:15 dostavili na start. Rozstřelovou disciplínou byla "Ruprno otáčka", kdy dívka vleze chlapci na záda a musí ho třikrát dokola oblézt. Byli jsme fakt dobrý - troufnul bych si i říct, že rozstřel jsme měli nejlepší. Díky tomu jsme si mohli vybrat loď a pádla, která Lída jakožto zkušený vodák zvolila. Už jsme stáli u lodi a nedočkavě očekávali start plni nadšení a odhodlání. Ale ouha - jedna dvojice neměla loď. Po krátkém zkoumání pořadatelé zjistili, že nás místo do čtvrté vlny poslali do třetí, a tedy, startujeme až za hodinu. Tak jsme zas nasedli na kola a odjeli zpátky do školy v Mníšku a čekali na další start.

Další startovní skupina už mi tak sympatická jako ta předchozí nepřišla. Čtvrtá vlna je totiž sestavená pouze z favoritů závodu. Uprostřed svalnatých a nabušených chlapců a fyzicky velmi zdatných dívek jsme si připadali přinejmenším nesví. Druhý start byl z našeho pohledu snad ještě vydařenější. Ruprno otáčku jsme zvládli ještě rychleji a tentokrát nás již od zvolené lodi nevyhnali.

Nadešla doba startu. Deset dvojic stálo každá u jedné lodi. Posledních deset vteřin se odpočítávalo. Tři. Dva. Jedna. Skočil jsem do vody. Lída zatlačila loď za mnou. Neuvěřitelně rychle jsme se nalodili a s rychlostí a silou lodního šroubu jsme se rozjeli k první bójce. První bójku jsme obkroužili jako první. Za ní nás však předjela jedna dvojice (dvojice, která měla nakonec nejlepší čas na lodi ze všech účastníků). Ostatní dvojice, ze čtvrté startovní vlny jsme však nechali relativně daleko za zádí.

Celá tři kolečka jsme vydrželi v závěsu za nejlepší dvojicí, pak to ale přišlo. Nejprve Lída mávala pádlem Juppovi, přičemž jsme se málem cvakli. Oba jsme si oddechli. Bohužel po dalších 20 metrech byl čas zase si vyměnit strany a přehodit pádla. Při tomto přehození se však naše loď dostala do astabilního stavu, ve kterém jsem zazmatkoval a Lída s pádlem uprostřed lodi s tím nemohla nic dělat. Ale co, bylo docela teplo, tak jsme si zaplavali. Štěstí, že to bylo kousek od břehu, takže jsme loď rychle vytáhli. Co mi však táhlo hlavou ve chvíli, kdy se mé tělo zvolna přemísťovalo ze sedátka na hladinu a poté pod hladinu přehrady, bylo to, že jsem si své dioptrické brýle, které mi při pádlování padaly dolů z nosu, uložil do lodi a jestli jsem je utopil, tak pro mne závod nejspíše právě skončil. Dá se mluvit o zázraku, že brýle zůstaly v lodi. Díky tomu, že jsme měli docela velký náskok, tak jsme loď nakonec dojeli asi jako pátí nebo šestí z této desítky. Voda byla příjemná a jako jediní jsme si v ní alespoň zaplavali. Poslední dvě kolečka byla pro mne opravdu kritická. Při posledním už jsme měl křeč v obou rukou a už jsem nezvládal přiliš zabírat. Lidouch se však ukázala jako výborný vodák a všech sedm kol pádlovala, ze všech sil. Rozhodně jsem na ni vůbec neměl.

Přirazili jsme ke břehu a drásáme se ke kolům. V rychlosti do sebe ještě oba lijeme kelímek čaje a přezouváme se ze sandálů do suchých botasek z baťůžku. V rychlosti také převlékáme mokrá trička. A již hurá do sedel. Oba se řítíme vstříc prvnímu kopci. Kilometrovník říká, že nás čeká stoupání o převýšení větším než 250 metrů. První kopec je vážně deprimující - ale pak už to docela jde. Lída se na mě zlobí, protože i přesto, že jsem myslel, že na lodi umřu, tak na kole jsem na tom docela dobře a stoupání mi nedělá velké potíže. A tak jedu asi 5 metrů před ní bez známek únavy a rozhlížím se po krajině. Měl jsem ji víc podpořit. Zlobila se oprávněně, protože v kopcích měla trošku potíže. Ve chvílích, kdy jsem měl dostatek sil jsem jí pomáhal tlačením. Kopec jsme však úspěšně zdolali. Jedna z věcí, které na Lídě obdivuju je její odhodlanost. Dokázala to.

Cesta na kole se mi pak dost líbila. Projížděli jsme překrásným terénem a já si užíval jízdu na svém nově zakoupeném kole. Až na drobné potíže jako například, že při jízdě z kopce rychlostí padesát kilometrů za hodinu po cestě z panelů se mapa a kilometrovník studuje dost špatně, jsme kolo až k první kontrole Na Čihadlech zvládli velmi dobře.

Pohled za záda, kde se formoval hustý černý mrak, však příliš povzbuzujíci nebyl. Z Čihadel na další kontrolu byla cesta převážně z kopce po panelové cestě (což možná zapřičinilo náš problém, který popíšu za chvíli). Na další kontrolu jsme se tak dostali až překvapivě rychle.

Tmavost oblohy už ve mně budila vážné obavy. Pokračovali jsme k další kontrole. V půlce stoupání se to však stalo. Lída náhle povídá, že na tom kole je "něco špatně". Zadní kolo dřelo. Lídě prasknul rám. Kolo to psychicky nevydrželo a praskl svár na zadní vidlici. Do cíle zbývalo něco málo přes 15 kilometrů. Rozhodli jsme se nevzdat to. Tedy já chtěl alespoň dokončit kolo. Lída vypadala dosti zdrchaně. Snížil jsem sedlo na svém kole a předal ho do rukou své partnerky. Sám jsem pak s jejím kolem běžel do kopce. Poté, co můj vyplažený jazyk sahal až ke kotníkům, jsme se zase vystřídali. Tímto způsobem jsme se dostali až na vrchol kopce. Byl čas na nový plán.

Bylo značně zataženo a začalo být víc než chladno. Zkusíme jet oba na jednom kole. Lída nasedla na nosič mého trekového kola. Pravou rukou se mne držela a levou vedla své porouchané kolo. Tímto způsobem jsme společně zdolali cestu až k další kontrole. Opět jsme se občerstvili a s vidinou kopce dolů jsme vyjeli posledních 11 km k cíli. Dlouho jsme se neradovali. Lída dostala od duralového nosiče ve spojení s panelovou cestou takovou masáž pozadí, že nyní má na zadku obtištěné nosné trubky. Zaroveň trpěla tím, že udržet nebržděné kolo jednou rukou nebyl med. Já zase měl problémy s řízením dvojnásobně těžšího kola po dosti nekvalitní cestě. Člověk by snad už řekl: "Horší už to nebude". Pěkná blbost.

Po chvíli začalo kapat. Pak pršet. Pak padat provazy. Zrovna jsme v té nejvyšší části trasy a ono lije jako z konve. Oba jsme promočení do poslední nitky. Myslíte si, že teď už horší nebude. Docela omyl. Tady na vrcholku totiž netrvalo dlouho a prudkému přívalovému deštíčku se přidali ještě svěží ledové kroupy. Byl jsem rád, že máme přilbu. Horší byla ta zima. Takhle zmrzlej jsem ještě nikdy nebyl. Lidoušek se držela daleko statečněji než já. Možná je zvyklá. Možná je fakt tak dobrá. Naše nálada však byla dost kritická. Lída se bojí bouřky (nebo možná jen na strach z bouřek balí kluky), každopádně kolem nás zářili blesky a hluk hromů nás ohlušoval. Myslel jsem spíš na tu zimu než na nějakých pár desetiticísů hloupých voltů, kterým bych posloužil k vyrovnání potenciálů mezi zemí a mraky. Lída měla asi vážně strach. Začali jsme si zpívat, abychom zlepšili náladu. Samé sluné hity jako například: "pršelo a blejskalo se sedm neděl...". Aby toho nebylo málo začal jsem mít problémy s bržděním. Ne, že by byla závada na mém kole. Ale bylo to už několik kilometrů z prudkého kopce a já musel neustále brzdit, abych nestřásl z nosiče to nejcennější, co mám - tedy Lídu. Dost mě boleli ruce od toho ja stále brzdím. Cíl byl podkopce. Na jednom kole jsme tam nějako dojeli. Mezitím přestalo hustě pršet a již padali jen malé kapičky. Dole o kroupách vůbec nic nevěděli. Kola jsme zahodili ke stromu. Teď měl přijít na řadu běh.

Já to chtěl vzdát. Můž míní - žena mění. Takže jsme běželi. No vlastně jsme spíš šli. Bylo to totiž do krásného kopce po skalách. A jak se pomalu trhaly mraky, tak se nám z chomáčků tmavé vaty odhalovala krásná panoramata. Protože jsem měl z kola mapy plné zuby, dal jsem jí Lídě, ať se chvíli taky stará o navigaci. Od vrcholu kopce jsme začali běžet. Chybkou však bylo, že jsme na jedné křižovatce odbočili špatně. Místo do kopce jsme to vzali z kopce. Asi po 400 metrech jsme si chybu uvědomili a s odporem vyklusali zpět do kopce na správnou trať. Nyní jsme se již drželi správné cesty.

Cesta vedla kolem velké přehrady, která byla lemována rašeliništi. Pro snadnou chůzi turistů zde byly haťe. Haťe jsou docela fajn věc, ale nesmí být půlhodiny předtím přívalový liják. Brát ohled na boty už nemělo smysl. Běžně vám zmizela noha až nad kotník v blátě a vodě (což mi připomíná, že hned co toto dopíšu si musím jít využít Jizerohorskou rašelinu pracně dovezenou do Pardubic v mých botaskách jako hnojivo na zahrádku). Po rašeliništích následovala další a poslední kontrola. Lída má zatraceně silnou vůli a stále ještě běží. Já už toho mám plný zuby a před náma je ještě přesně 5,5 km. Společně běžíme. Často ale zastavujeme a rychlost měníme na chůzi. Jsem troska.

Poslední svažující kopec celý sbíháme. Teprve když již vidíme cíl, tak si všímám, že Lída šla až na hranice svých možnosti. Měl jsem jít s ní. Při cílovém zrychlení jí začíná prudce píchat v boku, tak že musíme úplně zastavit. Posledních 50 metrů dobíháme svižným tempem a na konci čvachtáme kaluží o velikosti zahradního bazénu. Probíháme finišem. A teď jsme "ruprňáci"! Dokázali jsme to! Ani jsem nevěřil, že něco takového můžu přežít. Lída mě hodně podpořila a sama byla přímo skvělá. Ona to zvládla už po druhé. Moje to byla premiéra.

Co říct na závěr? Kupodivu mě nebolí ani ruce ani nohy. Zadek a záda mám však naprosto vyřízený. Taky je zajímavý typ sadomasochismu, že člověk se úplně zruší a ještě za to platí. Ta stovka, za to však stojí. Jestli Lída vydrží být mou parterkou i v civilním životě ještě další rok a bude ochotná se mnou absolvovat tuto anabázi znovu, rád bych se s ní příští rok zůčastnil. Tentokrát bez nehod a trablí. Ještě pro zajímavost: i přes překonané nesnáze jsme se z 38 zůčastněných dvojic úmístili na nádherném 28. místě s časem 7 hodin 14 minut a nějaký sekundy. Pokud váháte, zda se Ruprna zůčastnit, tak říkám ano. Jsem informatik - programátor. Celé dny sedím u těch krabic, do kterých právě teď hledíte. Vůbec nesportuji, jen občas jezdím na kole. Nejsem ani skaut (tzn. neskaut) - stačí, aby jeden z dvojice byl členem Junáka. Dokázal jsem si, že na to mám a že můžu překonat svoje hranice. Dokázat si to můžete i vy. Říkáte, že nemáte potřebu si něco takového dokazovat. Zůčastněte se a poté, co doběhnete do cíle, to všechno pochopíte.

Sorry za pravopisný chyby, ale číst to po sobě na to už teď nemám sil. Jdu založit rašeliniště a pak se naložit do horké vany a jít spát do měkké pohodlné postýlky.

Odkazy:
Pohled na Ruprno jinýma očima (Gilwen) Pohled na Ruprno jinýma očima (Lístek)